Den první. Praha - Frankfurt - Vancouver - Garibaldi.

Vancouver pro nás bylo první místo na americkém kontinentě kde jsme se ocitli po vystoupení z letadla. Letecká společnost Lufthansa nás po "cestování v čase" (opustili jsme Frankfurt n.M. ve 13.45 a přistáli ve Vancouveru ve 13.45 místního času) v pořádku dopravila na kanadskou půdu.

Po tradičních procedurách a prohlídkách zavazadel, pasů a vyptávání se, kam cestujeme a co hodláme dělat, jsme se úspěšne dostavili k pásu, kam nám měly přijet v dohledné době naše zavazadla. Táta se dočkal asi po 15 minutách, na mojí krosnu jsme museli čekat ještě o 20 minut déle. Štastné shledání nám opravdu udělalo radost, zvláště když jsme zahlédli také náš stan, který ač poněkud oddělený od krosny byl tady s námi!

Hurá do divočiny. Rychle vypůjčit auto a pryč ven z Vancouveru. Neměli jsme vůbec v plánu pobývat v takovýchto velkoměstech, jakým Vancouver bezesporu je. Chtěli jsme být co nejdříve v kanadské přírode, o které jsme hodně slyšeli a četli.

Tátu jsem nechal čekat na letišti a vypravil se do nedalekého centra plného aut z asi tak 5-6 autopůjčoven. Chtěl jsem co nejdříve zjistit ceny a vypůjčit pro nás co nejlevněji nějaké, pro nás přiměřené auto. Měli jsme vymyšleno, že si zapůjčíme auto asi tak na 10 dnů, dojedeme do půl cesty, což měl být přibližně Winnipeg a pak se uvidí.

Avšak cena za vypůjčení se nám zdála příliš vysoká. Navíc některé společnosti vůbec neměly své pobočky ve Winnipegu a když měli, chtěli asi tak CAD 1.000, což obsahovalo příplatek za nevrácení auta do původní půjčovny. To byla pro nás cena příliš vysoká. Vrátil jsem se zpět do letištní haly pro tátu, abychom to prokonzultovali. Řekli jsme si, že si zapůjčíme auto na 3-4 dny, uděláme okruh po Britské Kolumbii a vrátíme se zpět do Vancouveru. Dobře, to není zase tak špatná varianta.

Když jsem se ovšem chystal zaplatit, prodejce mi oznámil, že platba je možná pouze přes kreditní kartu. To snad není možné. Hotové peníze je vůbec nezajímají... Následoval šok. Co budeme dělat?! To byl výrazný zásah do našeho plánu...

Na řadu teď musela přijít předem nepřipravená varianta s cestováním jinými dopravními prostředky než je auto z půjčovny. Museli jsme zase dojít zpět na letiště a zjistit spojení do Vancouveru City na autobusové nebo vlakové nádraží. Bagáže už nás teď pěkně táhly k zemi. Není divu, byly optimalizované pro cestu převážně autem.

Jeli jsme linkovým autobusem do města. Byli jsme oba bez nálady. Ale postupem času jsme se z tohoto špatného pocitu dostávali. Po 3/4 hodiny jsme stáli před autobusovým nádražím, kde měl být náš potenciální autobus. Zatím jsme ale nevěděli, kam to vlastně pojedeme. Pročítal jsem autobusové řády, porovnával je s mapou a současně s časem, který byl v tuto chvíli proti nám.

Potřebovali jsme najít nejaké místo, kde by byl kemp. Snažil jsem se něco zjistit od prodavačky jízdenek, ale ta zřejme z Vancouveru příliš nevyjíždí. Rozhodl jsem se pro Garibaldi, to mělo být naše místo pro dnešní den. Autobus už ale jede za deset minut, tak rychle koupit lístky. Ještě se zkusím zeptat řidiče, ale ten nic o kempu v Garibaldi neví.

V sedm hodin večer jsme opustili toto město, z kterého jsme poznali akorát letištní halu a autobusové nádraží a vydali se směrem na sever. Projížděli jsme nádhernou podhorskou krajinou, v dáli byly vidět štíty hor a okolo typická krajina plná divoké přírody. Neprostupné lesy, skály a zase lesy.

V devět hodin jsme měli být v místě, zvaném Garibaldi, místě o kterém jsme toho příliš nevěděli. Bude to místo, kde bude nějaký kemp? Pomalu se stmívalo...

Když jsme vystoupili z autobusu byla už naprostá tma. Garibaldi na první pohled vypadalo jako malá vesnice s několika domy, ale jeho délka nám ten večer přišla nekonečná. Když jsme se vydali hledat kemp, šli jsme podél silnice evidentně směrem z vesnice, ale nějaké vhodné místo, které by alespoň vzdáleně připomínalo kemp nebo tábořiště jsme nemohli najít. Už jsme byli tak zoufalí, že jsme se za svitu baterky snažili alespoň najít místo, kde bychom mohli složit hlavu a pokud možno na rovné ploše. Přírodu okolo jsme příliš nevnímali, ale rozhodně to tady nebude bez divoké zvěře.

Na kemp jsme tedy mohli zapomenout a protože se nám ani nepodařilo potkat někoho, koho bychom se zeptali na cestu, vrhli jsme se směrem do nejbližšího lesa. Objevil jsem nějakou cestu a když jsme za moment šli kousek po ní, přišli jsme na malý plácek, velikostí odpovídající rozměrům nášeho stanu. Byli jsme vyčerpaní, hladoví a v minutě se rozhodli, že tu zůstaneme ať se děje, co se děje.

Za pomocí dvou malých baterek jsme postavili stan, což nebyla žádná legrace v takové tmě a ve stavu vyčerpanosti. Byl to nekonečně dlouhý den, který začal ráno v Praze a končil zde v Garibaldi. Nestačili jsme si ani říci dobrou noc, natož kolik hodin jsme byli na nohou, a usnuli vyčerpáním.