Den dvacátý druhý. Toronto - Niagara Falls - Toronto.

Cesta na Niagarské vodopády začala v našem starém známém hotelu, který jsme v devět hodin ráno s úlevou opustili. Museli jsme se dostat zpět na autobusové nádraží, rušnými ulicemi plných aut, kontrastem staré a nové architektury, zelenými parky a pobíhajícími černými veverkami, slídícím po něčem ke slupnutí.

Autobusové nádraží je v srdci Toronta a autobusové linky, které vozí turisty do městečka Niagara vyjíždějí každou, dá se říci půlhodinku. Je zde několik společností, které si rozdělují tržby mezi sebe. Není důležité, kterou společnost si vyberete, ale abyste se tam hlavně dostali.

Cesta trvá něco málo přes hodinu a půl, vždyť je to celkem "na dohled" od Toronta. Konkrétně pro nás je to zanedbatelná vzdálenost, když si vzpomeneme, co všechno jsme za poslední tři týdny projeli. Cesta vede většinou po dálnici, objíždíme ontárijské jezero a to už přijíždíme do Niagary. V městečku nevystupuje příliš mnoho lidí, ačkoliv je autobus zaplněn do posledního místa. Zbytek totiž jede do Casina Niagara, které je jednou z desítek okolních atrakcí. Do kasína tedy snad přístě. Teď se musíme dostat pod vodopády. Pomůže nám k tomu místní autobus, který nás za poplatek 10 CAD zaveze na místo zvolené atrakce a z té se zase pomocí této permanentky můžeme dostat jinam anebo zpět do městečka.

Atrakcí podél Niagarských vodopádů je zde na několik desítek, je skutečně těžké si vybrat a hodně samozřejmě záleží na vaší peněžence. V pravé poledne přijiždíme k místu, odkud se jde na projíždku lodí pod vodopády. Ještě jsem nenapsal, že i dnes je jeden z dalších nádherných teplých dnů, bude to tam dole příjemné osvěžení.

Niagárské vodopády jsou bezesporu turistickou atrakcí číslo jedna, co se týče Kanady a myslím i USA. Počet turistů v sezóně se počítá snad na desetitisíce denně. Je ale pochopitelné, proč tolik lidí touží být zde. A to je teď už po hlavní sezóně a zájem by měl logicky ochabovat.

Jdeme si zakoupit lístky na projížďku lodí (Maid Of The Mist), sjíždíme výtahem téměř až ke břehům teskně hučící Niagary (jak se zpívá v jedné známé písni) a stáváme se dalšími z opláštěnkovaných turistů, kteří vstupují na jízdu parníkem. Ještě než dostaneme modrou pláštěnku (v roce 1998 to byla žlutá, dejte mi někdo vědět, která bude barvou Niagarských vodopádů pro rok 2000), byl nám odebrán lístek (nevím proč), který byl obratem vyměněn za pohled magické Niagary.

Vyhlídkový parník je zaplněn do posledního místa, odrážíme se od břehu. Kdo si včas nenasadil pláštěnku ten toho začíná velmi rychle litovat a snaží se napravit svůj omyl. To se týká i kapuce. Proč, to člověk zjistí až když parník zavítá ke kanadské straně vodopádů. Nejdříve však plujeme proti proudu a míjíme americkou stranu vodopádů. Z ampliónů je slyšet něco jako průvodcovský hlas, který se však ztrácí v mohutném hukotu ohromného přívalu vody. Jestli se nepletu Niagarské vodopády jsou vysoké 50 metrů a hloubka pod nimi údajně dosahuje ještě o dva metry větší hloubky, to jest 52 m. Je to neskutečné nikdy nekončícího množství hektolitrů vody. Přijíždíme ke kanadské straně vodopádů, kde se mi líbí o něco více. Skála je o něco líbivěji tvarována a vody zde padá také o něco více.
Přijíždíme skutečně jak nejblíže to jde, parník se ponořuje do sprchy a přívalů deště. Je vidět duha. Je to jako kdybyste se procházeli v letní deštivé přeháňce. Vidíte jenom oblaka páry. To trvá několik minut, posléze loď dělá okruh a vracíme se zpět.

Nebyla to příliš dlouhá projížďka, ale pocitově je to něco úžasného. Pláštěnka se stává naším suvenýrem, ne všichni ale chtějí tento suvenýr mít a tak jsou na cestě k výtahům připravené popelnice pro recyklaci. Jdeme se ještě trochu projít na vyhlídku, což znamená vystoupat několik desítek schodů, ale výhled určitě stojí za to. Je to naše oddychová zastávka. Je zde vidět na celé okolí, lidé na vyhlídce kousek od vodopádů, na proudící davy turistů a celkový okolní ruch a atmosféru.

Nemáme příliš mnoho času, abychom se dostali na několik dalších atrakcí nebo zajímavých bodů, projížďka lodí se nám zdá dostatečná a jsme spokojení, že se den vydařil. Cesta na Niagarské vodopády byla taková ta klasická třešnička na dortu.

Měl bych pro vás jeden zajímavý tip, kterým je prohlídka nočních Niagárských vodopádů ve svitu třpytivých barev barevných reflektorů. Musí to být další z nezapomenutelných zážitků.

Doslov

Po návratu do Toronta jsme se bez problému a včas dostali na letiště a rozloučili se s Kanadou a její nezapomenutelnou přírodou. Budeme dlouho vzpomínat na celou naší dobrodružnou cestu napříč obrovskou a líbeznou kanadskou krajinou. Budeme vzpomínat na všechno co se nám přihodilo, co bylo špatné i dobré. Vzpomeneme si na zážitky příjemné i nepříjemné. Expedice Indiánské léto byla expedice vydařená a zanechala v nás hluboké zážitky a zkušenosti.

Aleš Vaněk