Den dvacátý první. Sudbury - Toronto.

Nastupujeme do autobusu a oba dva si bereme půlku prášku na spaní. Čeká nás dnes opravdu dlouhý den. Do Toronta máme podle jízdního řádu přijet v šest hodin ráno. Zkusíme se tedy trošku prospat.

Prášek mi opravdu dobře zabral, prospal jsem se jak to šlo. Táta toho ale moc nenaspal, protože si nemohl pořádně natáhnout své bolavé koleno.

Do Toronta vjíždíme ještě o něco dříve a musíme vymyslet, co budeme přesně po výstupu z autobusu dělat. Chceme den strávit ve městě a zítra si vyjet na Niagarské vodopády, které jsou jenom hodinu a půl jízdy autobusem. Přemýšlíme, zda se zbavíme zavazadel a dáme je rovnou na letiště a potom se vrátíme do města, ale rozumnější bude dát si krosny do úschovných skříněk na autobusovém nádraží a vyzvednout si je zítra večer, těsně před odjezdem na letiště.

Je ještě hodně brzo ráno, jdeme se nasnídat do příjemné kavárny-pekárny naproti přes ulici. Lidé začínají chodit do práce a kravál okolo je pro naše uši příliš. Když si pomyslíme, že před několika dny jsme byli v tichém a romantickém prostředí ontárijských jezer, je hluk tohoto velkoměsta opravdu nepříjemným kontrastem.

Po snídani se vracíme zpět do gigantické autobusové haly, musíme si zařídit ubytování. To je cíl pro nejbližší hodiny. Opravdu to zabere několik hodin, protože informace o ubytování jsou až do 9.00 zavřené a vyvěšené ceny hotelů na informačních tabulích jsou pro nás moc vysoké.

Konečně se otevírá okénko informační služby a já spěchám zjistit přijatelné ubytování. Milá paní mi věnuje spoustu času, ale není to vůbec jednoduché se vejít do 70 CAD, které jsme si dali jako "strop". Obtelefonovává pro nás všechny možné hotely, ale bez úspěchu. V hostelu táta být nechce a tak je to velice složité. Asi po hodině docházíme k přijatelnému řešení, našel se pro nás levnější hotel, který je odtud asi 20 minut chůzí.

Po několika strávených hodinách konečně opouštíme autobusové nádraží a jsme zvědaví, kde dnes budeme spát. Musíme jít podle mapy a chvíli se rozmýšlíme, jak se zorientovat v číslování domů. Konečně nacházíme náš hotel, který nese honosný název - "St. Lawrence Residence". Uvidíme, jak to bude uvnitř vypadat. Jdu zaplatit na "recepci", která je v obchodě s elektronikou, který je spojen s naším hotelem. Vyřizujeme s majitelem (jestli to byl majitel) ubytovací formality a dostávám asi tři klíče. Vracím se zpět pro tátu, který mezitím čeká venku a vzápětí se šplháme do strmých schodů.

Jedním klíčem otevíráme obrovské kovové dveře a ocitáme se v hale. Na první pohled to tu vypadá jako studentská ubytovna a tento pocit je umocněn, když se ocitáme uvnitř našeho pokoje č.206. Jsme docela v šoku, protože to jsme ani jeden nečekali. Dvojitá postel malých rozměrů, jedna špinavá přikrývka, rozviklaný stůl s jednou chatrnou židlí, skříň s utrženými dveřmi a to je vše. Okno musíme chvíli hledat, na obvyklém místě není. Znáte takové ty typické světlíky, tak to je naše okno, kterým vidíme oblohu nad Torontem. Fantastické ubytování, jsme opravdu nadšení. Váháme, co je lepší, jestli "italský" hotel v Thunder Bay anebo zde. Odcházím požádat o další přikrývku.

Jdu se raději uklidnit do sprchy, která vypadá alespoň trochu normálně. Chceme jít za chvíli do města.

Je tu doba oběda, po dlouhé době také máme šanci jíst v přijatelnou dobu a míříme do nedalekého kebab shopu. Táta ještě nikdy neměl kebab, tak si objednáváme dvě porce. Docela jsme si pochutnali. Po obědě prolézáme jeden obchod za druhým, kupujeme nějaké suvenýry a něco málo na sebe. Táta shání pravý kanadský kožený klobouk. Bez něho prý neodjede.

V jednom obchodě se nám skutečně podaří pro něj jeden vybrat a tak můžeme v klidu zítra odletět... Jsme unaveni, vracíme se zpátky do "hotelu", pomalu se blíží večer.

Jdeme dnes spát velice brzo, předešlá noc nám ubrala příliš moc energie. Je to dnes poslední noc v Kanadě. Zítra jedeme na Niagaru a večer odlétáme. Usínám vyčerpán myšlenkami na zítřejší rušný den.